KA: Film Léčba Klausem režiséra Igora Chauna zachycuje nástup kapitalizmu a obecně to, jak se v 90. letech diskutovalo o ekonomice, a to nejen z hlediska materiálně-ekonomického, ale i z hlediska etického rámování. Tento rozměr je důležitý pro pochopení toho, proč a jak se mluvilo o nástupu trhu a tržního hospodářství.

Když to posloucháme, je to jedna z těch bizarních věcí, které působí asociálně, ale myslím, že to byl diskurz nebo něco, co neuvěřitelně rezonovalo na začátku 90. let. Trh a nástup tržního hospodářství, který byl rámovaný určitou formou spravedlnosti a osobní odpovědnosti, byl vnímán jako protiklad komunistického hospodářství, ale také komunistického pojetí osobního výkonu, který nebyl podle tohoto nového diskurzu dostatečně ohodnocen.

K tomu jsem vybrala přetisk obsahu z časopisu Prostor z roku 1994. Prostor se chápal jako nezávislá revue, nezávislý kulturně-politický časopis. Toto číslo bylo věnováno tržnímu hospodářství, a když se podíváte na titulky, uvidíte tam: “Trh a etika”, “Peníze jako symbol ve snech”, “Adam Smith a sociologie ctnosti a svobody”, “Peníze, nebo život?”, “Obě strany mince”, “Moc peněz”, “Kapitalizmus a křesťané”, a “Projekce: duše a peníze.” Tento set titulků indikuje, že peníze a ekonomika byly chápány jako něco mystického, co souvisí s určitým hodnotovým systémem, který rozhodně není jen materialistický.

K tomu sem vybrala takový symbol devadesátek, klasickou self-help knihu, kterých vyšly stovky i tisíce: Jak dosáhnout úspěchu. Zajímavé je, že v těchto návodech na to, jak být úspěšný, krásný a bohatý, je rovina etického rámování bohatství nebo peněz strašně silná a je velmi často spojená s východním náboženstvím nebo s různými principy, nějakou formou spirituality. Třeba Osho hrozně rezonoval. Kapitalizmus byl opravdu spojenej s prací na sobě a sebezapřením. V některých sociologických časopisech hodně rezonovala teorie protestantské etiky a kapitalismu Maxe Webera. Myslím, že to je strašně důležité pro pochopení nadšení pro trh a ekonomiku v 90. letech. Když dnes mluvíme o devadesátkovém dravém kapitalismu nebo o kapitalistickém bahně a mafiánském kapitalismu a kritizujeme ho, je třeba vidět, že perspektiva mnoha lidí, kteří se dostávají do nové ekonomické situace, není jen čistě ekonomická, ale mají pocit, že budují nový hodnotový systém.

To, že tohle pojetí převládlo, hodně souvisí s tím, že v 90. letech tady byla najednou úplná absence jakékoli kritické teorie kapitalizmu, a to jak na vysokých školách, ale taky v kritických nezávislých časopisech. Téměř všechny kritické teorie vycházejí nějakým způsobem z marxizmu, no marxizmus byl úplně vytěsněný na zcela okraj diskuze. Třeba poprvé co se objevil v názvu kurzu na pražské Filozofické fakultě slovo “marxizmus” bylo až v roce 2004 (nebo možná ješte pozdějc). Učil ho Michal Puna?? a Pavel Kolář, Ti říkali, že bylo docela pozdvižení kolem toho, že si někdo dovolil dát do názvu kurzu “marxizmus” a učit vážně marxistický teorie, nikoliv jako jenom tu pokřivenou ideologii. V 90. letech tady úplně chybí pojmosloví, kritický jazyk, který by uměl pojmenovat to, co se dělo v společnosti.

IR: Ak by sme rozviedli metafyzické kvality kapitalizmu. Nebola aj predstava samotnej samospásonosnej ruky trhu, ktorá nemá byť ničím regulovaná, metafyzická alebo náboženská?

KA: Asi ano. Na jednu stranu určitě. Ale jenom k upřesnění, je taky důležitý připomínat, že v střední Evropě není úplně volnej trh. Stát předsejenom pořád funguje sociálně, funguje tady veřejný zdravotnictví, veřejný školství, samozřejme dochází k valorizaci důchodů, protože aby sa hodnota důchodů vyrovnala, je tady v roce 1991 schválený zákon o sociální minimu, takže předsejenom ten stát pořád je sociální. Mám pocit, že to jsou roviny, které jdou vedle sebe, a obzvlášť v Československu, potažmo potom v Čechách i na Slovensku, je sociální politika zachována, a to nejenom jako dědictví komunizmu, ale vůbec dědictví silnýho sociálního státu ve střední Evropě. Když to zrovnáme s některými státy západní Evropy nebo s Amerikou, tak pořád i v tom postkomunizmu a dravým kapitalizmu, jak se to označuje, je tady ještě docela velká sociální protekce.

MM: K tvojej otázke, či sa tu dajú nájsť náboženské korene takejto fúzie, tak jednoznačne napríklad mnohé letničné hnutia v Spojených štátoch majú veľmi explicitne pro-kapitalistickú ideológiu, ktorá je zároveň teológiou. Ľudia, ktorí majú dobrý výkon v kapitalizme, sú zároveň požehnaní. Tieto dve veci idú spolu a v týchto hnutiach je táto fúzia úplne prirodzená. Korene týchto myšlienok sa dajú vysledovať ku Kalvínovi.

Táto fúzia sa mi zdá zaujímavá, ale zároveň už dosť historická. Minimálne na Slovensku a predpokladám, že v Čechách je to podobné, dnes kapitalistická ezoterika už nie je veľmi prítomná. Stále je tu práca na sebe, ktorá je etická, no viac v sekulárnej a lifestylovej podobe. Teraz je to o tom, že buďme zodpovední a proaktívni s našimi financiami, múdro investujme, ale zrejme by sme mali behať, starať sa o svoje zdravie, a byť do určitej miery spoločensky osvietení. Už to nie je v ezoterickom obale, ale stále tam vidím etický prvok, len sa transformoval na viac sekulárny.

IR: Ja mám pocit, že ezo veľmi frčí v korporátnom svete. Ponuka sebarozvojových kurzov nejde iba po rovine fitness centier, ale sú tam guru…

MM: Ja to nevidím také ezoterické, že keď je tam myšlienka, že buďme lepšie subjekty, tak nevidím tam to, že “kapitalizmus a kresťania,” alebo “obchodovanie a duchovná činnosť.” (smiech)

IR: Stálo by to za výskum.

KA: Já si myslím, že určite. Já na to taky nedokážu odpovědet, protože to není předmět mého výzkumu. Ze svého vlastního zájmu jsem se o to víc zajímala, “ezo” je rovina hodně spojená s fake news, s propagandou, nechci říct čistě ruskou, ale alternativní kritika establishmentu, kde dochází k zvláštní fúzi ezoteriky, ale řekla bych, že vulgární ezoteriky, návrat k různým mýtům, slovanské mytologii, což je hodně silný, s nárokem na to být úspěšný a bohatý. Přijde mi, že to je aktuální v sociálních bublinách, ve kterých my se vůbec nepohybujeme.

MM: To asi bude môj prípad.

IR: Ja mám anekdotickú príhodu, nie je to štatistikou podložené. Môj brat pracuje v oblasti IT a s ním sme presne riešili to, že namiesto toho, aby jeho firma riešila štrukturálne problémy, čo je napríklad permanentná prepracovanosť, kedy sú zamestnanci pod veľkým tlakom, lebo sa nestíhajú deadliny a hrozia miliónové pokuty, tak ich posielajú na sebarozvojové kurzy mindfulness a nenásilnej komunikácie. Pre mňa aj toto je nejaké “ezo”, nejaká forma systémového násilia. Učia sa ako nepoužívať odporovaciu spojku “ale”, miesto toho, aby sa riešili štrukturálne problémy.

MK: Je to veľmi napojené na afirmatívny prístup. Aj to, že sa Osho uchytil v 90. rokoch, nie je zrejme náhoda. Je to postavené na vytesňovaní akýchkoľvek iných determinantov - je jedno z akej ste sociálnej vrstvy, ide o to, že stojí a padá to na vás, želajte si, zvrchu vám bude dané. Tento prístup aj tieto typy kníh týmto spôsobom vedú a výsledok je, že z 90. rokov sa do dnešnej doby pretradovali postavy typu Boris Kollár alebo kľudne Donald Trump. Akokoľvek o nich mnohí priznajú, že sú primitívni a vulgárni, stále im uznajú, že sú šikovní, a oceňujú to, že oni to dokázali, kým iní nie.

MM: V prípade Trumpa dokonca, že je aj dobrý kresťan, napriek tomu, že jeho život nemá veľa spoločného s tradičnými kresťanskými normami, no má veľkú podporu medzi letničnými Američanmi, v podstate tá fúzia je aj tu dosť prítomná.

IR: Boris Kollár a Sme rodina ako prototyp rodinných hodnôt…

MM: Oni hovoria o tradičných a nie kresťanských hodnotách, aj keď kresťanstvo je tam stále v podtexte.