IR: No a v prípade toho ročného garantovaného príjmu tam je otázka, či má zmysel vyčleňovať umenie a kultúru, a či by skôr nedávalo zmysel vytvárať aliancie aj s pracovníkmi, pracovníčkami z iných oblastí, ktorí čelia úplne rovnakej neistote, prekarizácii. To sa týka stavebných robotníkov, ktorí pracujú pre nájomné agentúry a nikdy nevedia, či budú mať dosť zakázok, atď…
MV: S tím souhlasim. Ta izolace umění od společnosti je logická. To nemá cenu napadat, že to bylo něco špatnýho ale tak to prostě vyšlo. Už v devatenáctém století patrně možná i dřív. Ale s těma důsledkema se pořád potýkáme. Na Západě to tak skutečně je že malá solidarita jiných profesí, nebo jiný společnosti vůči kultuře je ničivá. Stejně jako malá solidarita umění vůči těm ostatním. A teď se vrátím zpátky k tomu širšímu rámci. Základní proměna která od roku 89 do roku 2022 je že si mnohem víc lidí uvědomuje že my nejsme nevinný. My jsme všichni součástí nějakýho stroje kterej nás vede do ekologický, ekonomický, humanitární záhuby. Zatímco se přiznám že mi to do začátku devadesátých let nějak vůbec nedocházelo, že já když někam letím nebo že si prostě něco kupuju, to je nějaký typ ekologického chování, nebo špatnýho chování. Tak teď už je asi ta situace taková že si to můžou uvědomit všichni. Je důležitý v tom vytvořit nějakou alianci která jde napříč. Výtvarní umělci, zemědělci, řemeslníci, služby… Prostě to je věc která nás spojuje jako občanskou společnost. A tady je třeba postavit se tomu přístupu který ten systém zachovává - zapírání tý situace. Zpátky k Francii: žlutý vesty je dobrý příklad. Stát který se sociálně chová tak, ale vůči kultuře je donátorský, tak ekonomickým chováním ohrozil život těch lidí kteří potom přišli na ulici.