Epistemologická výhoda poraženích
KA: Když jsem přemýšlela jak uchopit problém levice a diskriminace, nebo delegitimizace levicových témat v 90. letech, napadl mně citát z textu z A-kontry, která představovala něco, o čem můžeme říct, že byla alternativa, která stála na okraji společenského diskurzu. Nakonec jsem se ale rozhodla dát dohromady titulky různých článků. Když se na to podíváte dneska, vidíte tam ekologii, tematizaci rasovýho a etnickýho násilí v 90. letech, sociální bydlení – téma, které se dneska strašně řeší, kritika sexizmu, patriarchátu, odbory – o čem v 90. letech nikdo nechtěl mluvit, feminizmus, a dokonce I solidarita s migranty, azylantmi, třeba migrace z Balkánu byla velké téma.
Přijdou mi na tom zajímavý dvě věci. Jedna že ty všechny témata, které na tom obrázku vidíme, nějakým způsobem byly diskutovaný v 90. letech nejenom v radikálně levicovým diskurzu. Samozřejmě při romské otázce byla kontinuita u chartistický kritiky, byla chápaná lidsko-právně. Stejně tak ekologie – v 80. letech bylo hodně environmentálních hnutí, v 90. letech Hnutí Duha kolem Jakuba Patočky, které je spojené hlavně s brněnským prostředím. Feminizmus v pojetí Jiřiny Šíkové, která zakládala gender studies a už téma feminizmu rezonovalo. Většinou to bylo ale chápáno jako témata občanské společnosti, nikoliv jako témata silně politická třeba spojená s politickou levicí nebo přímo se socializmem. Byly diskutovaný oddeleně. Myslím si, že A-kontra je v tomhle pro nás strašně zajímavá, spojují opravdu kritiku patriarchátu, ekologickou kritiku, kritiku rasizmu, atakdále, to co my dnes známe jako liberální mainstream. To, v čem žijeme, bylo v 90. letech označováno za opravdu levicový terorizmus. Obzvlášť skrz diskuzi jakou oni vedli a jakým způsobem se vztahovali k tomu novému systému.
MM: Dnes už to nie je ľavicový terorizmus, ale radikálny liberalizmus, alebo extrémny liberalizmus, ale v podstate ešte stále niektoré z týchto myšlienok určitými aktérmi sú rovnako prezentované ako nejakým spôsobom extrémne, akurát nie s atribútom ľavicové, ale liberálne, to je teraz taký strašiak.
KA: Další věc, která je tady docela zřetelná.. A-kontra samozřejmě nebyla jediný levicový uskupení. V Československu, potažmo v Český republice, existoval Levý blok, které združoval různá malé levicové skupiny. Nejdříve také KSČM, která potom z toho vystoupila. Tahle část politického spektra měla představovat právě alternativu vůči jak liberální levici, tak i pravicovému mainstreamu. Nicméně tam zase vůbec nerezonovaly tyhle kulturně-politické témata, bylo to hodně spojený s postkomunistickým diskurzem. Taky velká část byly bývalý členové Komunistické strany, nebo bývalý reformní komunisté, a ty byly vyloučení zase na základě politiky paměti, které byla v 90. letech dominantní a tyhle lidi vůbec nezapadaly do ty interpretace minulosti, která vylučovala kohokoli, kdo participoval na komunistickým režimu.
Já jsem o reformních komunistech psala dizertaci a přemejšlela sem jak to zakončit, jakým způsobem úplně do závěru dát nějakej epilog, tak jsem si vzpomněla na jeden výrok německého filozofa Reinharta Kosselecka, s kterým sem hodně pracovala. On se hodně věnoval dějinám pojmů a politického myšlení a spolu s německým filozofem Carlem Schmittem artikuloval po 2. světovej válce něco, co nazvali epistemologická výhoda poraženích. Zní to strašně nabubřele, ale je to taková protiváha slavného citátu “dějiny píšou vítězové.” Že když vyhraje část politickýho spektra, tak se přepisujou ty učebnice, přejmenovávají se ulice, bořej se sochy, a dějiny jsou na jejich straně. Oni právě tím, že pocházeli z hnízda německých filozofů a historiků, kteří v 30. letech byly spojení s nástupem nacizmu, ale nelze říct, že jsou to nacističtí filozofové, po válce tohle všechno reflektujou. Říkaj, že ve chvíli, když se octnete v pozici poraženého sice nemáte sociální ani politickou výhodu, ale vidíte něco, co vítězové nikdy nemůžou vidět. Vidíte na sobě samy, cejtíte nové mocenský vztahy. Myslím si, že to strašně dobře platí právě na levici, když se podívate na osmašedesátníky, tak to jsou lidi, kteří tady poskytujou první kritiky kapitalizmu. Ty jsou řečený zahořklým jazykem, jsou to takový zneuznaný staří pánové, ale jsou to docela brilantní analýzy toho, co se opravdu ve společnosti děje. Pro nás dneska zpětne, byť často je to artikulovaný národoveckým jazykem a ne vždycky znesitelným. Je to třeba skvělá analýza nastupujícího kapitalizmu a pak to najednou skončí u Boženy Němcový. Je to takový těžkopádný, ale předsejenom si myslím, že má smysl se dívat na lidi, kteří byly v pozici poražených a viděli něco, co triumfalistickej vítěznej diskurz úplně přehlížel.
DB: V Čechách teraz vznikajú mladé ľavicové strany. Do akej miery sú 90-tkové snahy českej ľavicovej politiky relevantné pre mladú generáciu, okrem toho, že je to nejaká historická línia. Demokratickí socialisti v 90-tkach existovali, nevzniká to z ničoho. Oni sú ten porazený subjekt, ktorý tu odvtedy nefiguroval v politike.
KA: Dá se určitě mluvit o znovuobjevování levicovejch tradic, obzvlášť v Čechách. Viděla bych tam intelektuální kontinuitu a znovureflexe tradic, nebo reinterpretaci různejch levicovejch témat, ale personální kontinuita tam předsejenom není, protože jsou to samozřejmě lidi často kteří před deseti-patnácti lety byly liberální, což i velká část společnosti, která byla před 15 lety liberální dneska už je levicová. Docela často se sektávám s tím, že většina lidí, kteří se definují jako levicoví tak říkají, že v 90. letech volily Klause a že jim to nepřišlo vůbec v tu chvíli ani asociální.
MM: Nové ľavicové subjekty asi nemajú príliš motív sa definovať alebo zaujímať pozíciu porazených v zmysle kontinuity s komunistami. Porazení alebo nominovaní v súčasnej konfigurácii, ale nie v zmysle kontinuity, lebo to by ich skôr delegitimizovalo.
DB: Neprišiel ale čas legitimizovať… že komunizmus, ktorý tu bol bol iba nejaký typ.
MM: Teraz sme prešli z empirickej roviny do normatívnej, ale možno hej, ale každopádne mne sa zdá, že na to nie je odvaha. Je to vnímané ako príliš riskantné a zrejme aj tí aktéri samotní sa vidia ako príliš slabí a zraniteľní, aby sa pokúsili o niečo takéto. Kým napríklad do určitej miery vidíme v Chorvátsku, že sa to deje. Od minulého roku Záhreb je pod kontrolou ľavicovo-zelenej koalície, ktorá sa nedištancuje od Juhoslávie až tak veľmi. Ale tam je iná konfigurácia, komunizmus nebol až tak radikálne delegitimizovaný ako u nás, tým že mal aj iný charakter. U nás je to tak špeciálne zabetónované.
DB: Tam to ide, možno sčasti aj na Slovensku, ale najmä v Čechách, hlbšie pred 90-tky k okoliu Charty a niekoľkým individuálom, ktorí teraz dostávajú viac pozornosti v diskurze, či už je to Petr Uhl alebo ďalší, ktorým je myslím venované aj nové číslo Kontradikcií.
KA: Právě to je ten pohyb, kterej možná víc bych řekla než že by se ty dnešní levicový uskupení hlásili k těm 90-vým komunistům, nebo levicovým uskupením, z nichž velká část jejích členů byly třeba členy bývalý normalizační KSČ, ne všichni, ale byla tam signifikantní část a byla to víc i taková národovecká levice kritizující nastupující kapitalizmus. Dneska je to spíš reinterpretace odkazu lidskej práv. Lidský práva nejsou nepolitický, nebo středově-pravicový, ale je to něco, co je součástí socializmu levice a je kladena pozornost na jména jako Petr Uhl nebo třeba Egon Bondy, který taky představoval levici v disentu, Jaroslav Šabata, Jan Tesař. To jsou jména, který najednou se čtou trochu jinak a jejich činost v Chartě se nesoustředí jenom na tu lidsko-právní rovinu, ale na jejich konkrétní politické programy. Nebo Zdeněk Mlynář, který se hlásil ke kritice porušování lidských práv, ale zároveň jako součástí chartistický politiky viděl to, že VONS a obrana lidských práv je zaměřená hodně na nonkonformní jedince. Bylo to spojený hodně s undergroundem, s procesem proti Plastikům, a on říká: ale přece my musíme všem lidem, v celý společnosti ukázat, že ten komunistický systém porušuje jich pracovní práva nebo odborový práva, že nemají možnost se svobodně organizovat a vyjádřit se v odborech, nebo mýt právo na kvalifikovanou práci, protože samozřejmě pracovní povinnost byla. Taky se snaží apelovat na mezinárodní odoborovu solidaritu. Tohle je součástí chartistických diskuzí, který byly docela zapomenutý nebo nebyly tak akcentovaný, protože v 90. letech se to nezdálo být nejdůležitější téma. Takže se dívá na komplexitu chartistický kritiky.
MM: Predpokladám, že hovoríme o prvej polovici 90. rokov, a to je zároveň obdobie, kedy v Spojených štátoch Demokratická strana preberala tieto identitárne témy ako rodovú rovnosť a menšinové práva. O tom sa často hovorí ako o veľkej súčasti neoliberálnej transformácie Demokratickej strany, ktorá postupne prešla od ľavicovo-centristickej strany v povojnovom období k strane, ktorá je reálne liberálna, ale má tieto určité identitárne témy. Očividne to nebolo nič radikálne v Spojených štátoch. Reakcia “ľavicový terorizmus” je celkom hysterická. Vypovedá to o tom, že liberálny mainstream bol v bývalom Československu dosť konzervatívny. Boli to skôr ekonomickí liberáli, ale sociálni konzervatívci. Niečo na spôsob thatcheristov. Nedávno mi to pripomenul nový podcast s Mikulášom Dzurindom, kde spomenul len bokom, keď komentoval americkú politiku, a kriticky sa dotkol Republikánov, ale zároveň povedal, že sa stále skôr identifikuje s Republikánmi v Spojených štátoch, čo po tom, čo sa stalo v posledných rokoch je celkom indikatívne. Tá identifikácia musí byť dosť silná, keď zostala.
IR: Dá sa ale táto koláž označiť za prejav identitárnych politík? Ja tam vidím veľa štrukturálnej kritiky – solidarita s odbormi, s azylantmi.
MM: To je fakt.. Je to mix.
KA: Pro mně je to hodně identitární diskurz. Ňáká snaha o artikulaci nový levice v Československu. Osvojit si tenhle typ kritiky kapitalizmu, který je identitární, nebo kulturně-identitární, mimo jiné taky.
IR: My sme pred dvoma dňami mali diskusiu, ktorá sa venovala téme odborov v umení a kultúre, resp. platforiem solidarity, ako príklad toho posunu od obrazu umelca ako nezávislej, totálnej slobodnej entity k tomu, že v súčasnosti sa objavujú iniciatívy vo veľkých, umeleckých prestížnych inštitúciách, pričom v 90. rokoch to bolo zavrhnuté ako prekonané. Nikto nehovoril o odboroch, lebo to nebolo cool ešte do nedávna. Vnímate takýto posun aj v iných témach smerom doľava?
KA: Mně přijde, že v divadelní tvorbě je vidět, že dnes existuje politický, kritický divadlo v Čechách, který vysloveně explicitně kritizuje kapitalizmus, hlásí se k tomu, tematizuje ty možná nejpálčivejší témata jako kritiku patriarchátu a environmentální kritiku, a dokáže je spojit. Má na to taky mnohem lepší jazyk, opírá se o mnohem širší spektrum teoretickejch konceptů, který k tomu může použít. Je strašně zajímavý, že v 90. letech byla silná tradice politického a kritického divadla od 30. let, v 60. letech I během normalizace existuje pořád něco co lze nazvat politicko-kritický divadlo, býť funguje na okraji. V 90. letech je kritický divadlo hodně spojený s jménem Petra Lébla nebo Dušana Pařízka, který je podle mně jedným z nejzajímavejších tvůrců v českým prostředí v 90. a nultých letech. Říkala sem si, co to je, co kritizují? Není to kapitalizmus, ale je to měšťáckej habitus, mentalita středoevropského měšťáctví, ale nikdy to nestavěj jako kritiku kapitalizmu tak jak to vidíme dneska. Je to taky možná otázka jazyka, nebo I těch autorů, kteří si vybírejí, že se vracejí k fin-de-siécle a zobrazujou tuhle dobu a tenhle typ měšťáctví, ale je to kritika životného stylu, habitu, a ne systému, je to morální kritika pokrytectví, ne strukturální kritika systému. Je tady moc zajímavejch lidí, kteří přemýšlejí kriticky, ale není to artikulované v diskurzu levicový kritiky kapitalizmu.