IR: Aké je to dnes uživiť sa umením alebo prácou v umení a kultúry. MV pomenoval model, že je nutné zarábať si niečím iným, trebárs rekonštrukciami bytov, a umeleckej organizácii sa venovať popri tom, v extra čase, ktorý zostáva. Zmenilo sa niečo? V pozícii samostatne zárobkovej osoby, je vôbec možné uživiť sa iba prácou v umení a kultúre?
AR: Já bych začala tím co se tady už zmínilo, ta představa že sem přijely umělci z Čech a ze zahraničí… že místní byly zvyklí být neplacený a ty zahraniční byli zvyklí že budou placený… Já si myslím že ta situace byla dost podobná, že ty iniciativy Zero wages a Wages for Artists jsou relativně nedávný, že to je pár desítek let kdy se todle téma zvedalo i třeba v Americe. A iniciativa Nulová mzda v Čechách vznikla v 2015. To uvědomění si toho jak neoliberalismus a prekarizace pokračuje tak v něčem šlo ne úplně paralelně ale podobně dost. Myslím si že ta situace se dost výrazně změnila právě s těmahle iniciativami v tom že už dneska, ne úplně všude bych řekla, ale není už normální neplatit za práci umělcům, kurátorů a vůbec komukoliv kdo se podílí na programu. Myslím si že dneska už je to odnormalizované úplně.
Ale co se podle mě nezměnilo v ničem a co se ještě zhoršuje je to že se prohlubuje způsob prekarizace že sice se platíme ale platíme se v úplně šílených částkách. Zasekli jsme se na mrtvém bodě, že už není normální neplatit, ale je normální brát pět tisíc měsíčně za práci kurátorky která je třeba jako půl úvazek nebo třičtvrtě úvazek což byla moje vlastní zkušenost v galerie etc v Praze kdy to byl půlúvazek časově nebo těžko říct že jo. První rok jsme se neplatili vůbec s Alžbětou Bačíkovou se kterou jsme tam byli kurátorky a druhý rok jsme měli šest tisíc měsíčně což je šílený. A bylo to normální protože to funguje tak že každá malá galerie která je nezisková tak skládá granty. Ty granty se pohybují kolem sto-, dvě stě tisíc českých korun, což je docela málo na celoroční provoz. A problém je to že stát se tváří jakoby štědře… že tady jsou programy, tady je Státní fond kultury, tady je Ministerstvo kultury, jsou tady magistráty, jsou tady nějaký maličký jako Nadace současného umění a Centrum pro současné umění. Ale ty částky jsou hrozně malý a státní struktura se tím trošku šetří na tom že outsourcuje peníze který by normálně měly jít do kultury aby zaměstnali lidi, platili za ně odvody a tak dále, tak se outsourcujou v malejch částkách, tam vzniká živá kultura a současně umění, které pak potřebujeme do velkých státních institucí jako je Národní galerie, Galerie hlavního města Praha a tak dále, ale vzniká to v šílených překarizovaných podmínkách o kterých se tváříme že jsou ještě štědrý, že ještě nám ten stát přece něco dává. A je to fajn, je tady spousta možností… Ale je to iluze, ty částky prostě nestačí. My se pohybujeme většinou kolem toho že musíme dát dohromady několik dohod o provedení práce nebo fakturujeme částky pohybující se kolem pěti až deseti tisíc korun, takže člověk musí mít třeba tři takovýhle úvazky a pak vypadá ta práce tak jak vypadá, dost nešťastně a neudržitelně. Akumulují se projekty, jenom aby se člověk uživil tak kumuluje projekty a i když má tydle ty tři práce tak furt ani třeba nedosahuje nějaké důstojné mzdy v Praze. A to je podle mě jako důležitý mluvit nejenom o tom aby byl člověk placenej ale aby samotná mzda byla důstojná. V Praze je to třicet sedm tisíc měsíčně důstojná mzda aby člověk měl nějaký v pohodě život. A já neznám skoro nikoho kdo má v kultuře v Praze třicet sedm tisíc…
MV: Já jsem třeba jako učitel na vysoké škole nikdy nepřesáhl 23-24 tisíc, včetně přídavků. Takže to bohužel není jenom umělec který je prekarizovaný ale v uměleckém školství je to podobný. Na ekonomii nebo na ČVUT berou 50, ale třeba na AMU jsou platy takovýhle.