DB: Môžeme sa spýtať viac na alianciu Nerůstu a jej ekologický element?
AR: Nerůst je koncepce která vychází ze současných environmentálních diskuzí posledních několika desítek let. Určitě to není něco úplně novýho, ale v českém kontextu se to zvedá v politologii, filozofii a ekologii třeba v posledních dvou letech. Takže v našem kontextu je to docela nedávný. Během korony minulej rok vznikla iniciativa různých ekologických skupin která pozvala různí environmentalisty, politology atd. k diskuzi o tom jak bychom mohli nerůst dostat do veřejného prostoru a součásti tyhle větší skupiny byly asi 4 lidi z kultury kteří se rozhodli že se pokusí nejen… Nejdřív jsme přemýšlely o tom jak můžeme nerůstově fungovat v našich institucích, což jsme velmi rychle zjistili že nemůžem, a pojmenovali jsme si spíš problémy který nám to znemožňují. Vznikla z toho pracovní skupina která se scházela online. Měli jsme právě před dvěma týdny v brněnském HaDivadle na živo setkání kde jsme naformulovali otevřený dopis ministrovi kultury který chceme teď publikovat a vydat. Co se řeší v dopise je argumentace proti ekonomizaci kultury ke které dochází s kreativníma průmyslama.
Je zajímavý sledovat kdy se koncepce kreativních průmyslů objevují ve státní kulturní politice v českém kontextu. Tato koncepce přichází z EU a přichází především po krizi 2010-2011 s pravicovou vládou kdy se začíná mluvit o tom že by to mohla být koncepce která zachrání kulturu v tom smyslu že se vysvětlí politikům že neexistuje protiklad mezi ekonomikou a kulturou ale že i kultura je dobrou investicí která přináší procenta do hrubého domácího produktu. Znova se to objevilo teďka během korony kdy v 2020 tehdejší ministr kultury podepsal strategii kulturních a kreativních průmyslů. A tam je to přesně takhle popsaný. Začíná se tím že se dívá na kulturu z ekonomických náhledů. Je to takový nenápadný, je to spíš rétorika která se začíná používat a my jsme začali přemýšlet nad tím co to bude znamenat do budoucna protože tahle koncepce se pak dostala i do státní kulturní politiky. No a my jsme chtěli vydat výzvu že nechceme být počítaný podle kvantitativních ukazatelů, tedy kolik máme návštěvníků, kolik produkujeme výstav, představení, knih, ale chceme se zabývat spíš tím jaký vytváříme vztahy s konzumentama kultury a mezi sebou.
MV: Už to slovo konzument je z jejich hantýrky, že jo…
AR: Jo… takhle sme se bavili třeba o slovu inovace. Řekli jsme si že ho použijeme protože se to bude líbit panu ministrovi. (smiech)
Pak jsme si uvědomili jak argumentujemé argumentama který stojej na nějakým wellbeingu, na spokojenosti, pocitu smysluplnosti práce, toho že vůbec chceme dál pracovat v tý kultuře… A v jednu chvíli jsme si připadali že se nám vysmějou všichni. Že to je úplně naivní, přijít za panem ministrem a říct mu: ale my chceme jenom tak jako dobře a spokojeně pracovat. Ale jsem si říkala, to je přece to gro, to přece chceme. Tak mám pocit že jsme teďka v bodě kde i rétoricky hledáme nějaký…. já osobně nechci přistoupit na logiku že začnu obhajovat finance které jdou do kultury tím že to je výhodný pro společnost. Protože růstový procenta mě vlastně nezajímají nebo mám pocit že to je chiméra. No ale je zajímavý do jaké míry i tu produktivitu jsme si internalyzovaly… Měla jsem pocit že aspoň todle můžem trochu změnit v našich institucích, ale ani to nejde. Mám pocit, že nejdřív musíme změnit podmínky vnější, finanční.
Tak to je nějaká snaha o nerůstu mluvit i v tom smyslu že v kultuře si můžem dovolit nějaký typ experimentu uvnitř institucí, že můžeme zkusit jak to bude vypadat a jak to začít praktikovat. A pak to třeba může prosáknout do jinejch vrstev společnosti. (smiech)
DB: Kvantifikácia súvisí s automatizáciou evaluácie, teda ako sa zhodnotili peniaze investované do kultúry. Z pohľadu štátu to znamená, že môže len ušetriť, keď to bude vypísané z pohľadu čísel, dáme to do databázy a tá nám vyhodí, že títo boli menej produktívni ako by mali byť. Je ťažké proti tomu argumentovať. My stále potrebujeme ľudí, ktorí budú čítať tie reporty a evaluovať na základe vlastného úsudku, že činnosť organizácie bola uspokojivá…
MJ: Vidíme to aj pri Fonde na podporu umenia. Keď si umelci, umelkyne, žiadajú štipendium na tvorbu, musia napísať, koľko diel vytvoria. A potom to tá referentka či referent vyhodnocuje, či naozaj vytvorila 20 malieb, tak to je tiež také…. (smiech)
AR: Jenom devatenáct, takže…
MJ: Vrátiť peniaze… (smiech)
Maja Štefančíková: Na obranu Fondu chcem povedať, že ja píšem celkom poctivo a nesľubujem veľmi veľa. Oni to akceptujú. Tuná je prítomné, že mi hrozne veľa sľubujeme, aby sme dostali tie peniaze, sme ochotní urobiť čokoľvek, aby sme to dostali, ale možno niekedy je čas napísať aj pravdu, že neurobím toľko. Spravím len toto jedno…
AR: Toto je hrozně dobrá poznámka o tom jak moc je internalyzována produktivita. V galerii v Praze jsme se rozhodli po tom co jsme dělali 10 výstav ročně, že neuděláme 10, a uděláme jenom 6 a víc je propracujem. A přesně jsme měli strach že nedostanem ty peníze, a naopak to propracování pomohlo a dostali jsme dvakrát tolik tenkrát. Což bylo docela zajímavý a byl to dobrej moment si uvědomit že do velké míry si to děláme sami. (smiech)
MŠ: Že im veľa sľúbime, no…
IR: Neviem ako pri štipendiách, ale pri grantoch sa hrá taká smiešna hra, že počítame s tým, že ak chceme dostať 9000 eur, tak žiadame 12 až 13, lebo nikdy nedostaneme 100 percent, tým pádom sa všetko nafukuje. Aj výstupy, aj rozpočty.
MŠ: Toto je niečo, čo vzniká priamo vo Fonde a v komisiách. Každá komisia volí iný kľúč, podľa ktorého hodnotia, nie je jednotný. Teraz sme za Artalk dostali menej, pritom sme mali viac bodov. Pozrela som si zloženie komisie.. prišla nová stratégia ako tá komisia hodnotí. Čiže Fond za to pravdepodobne nemôže, ale jednotlivé komisie, ktoré sa na začiatku dohodnú, akým kľúčom budú rozdeľovať peniaze.
MJ: A to je problém. Nemalo by to byť subjektívne, ale objektívne.
MŠ: To je pravda, že tie kľúče sú buď dajme drobky a všetkým, alebo dvom viac… Nepoznáme to pozadie.