Stredná Európa
“Celá střední Evropa byla dnes porobena Ruskem, až na Rakousko, jež si, spíš náhodou než z nutnosti, uchovalo nezávislost, ale odtrženo od svého středoevropského zázemí ztratilo větší část svého individuálního charakteru a svého významu. Zmizení kulturního domova zvaného Střední Evropa bylo nepochybně jednou z největších událostí století pro civilizaci Západu.”
(Milan Kundera, “Únos Západu aneb tragédie střední Evropy”, 1983)
KA: Kunderovu slavnou esej otiskly přední světové deníky. Potom byla několika historiky nebo částí kritického geopolitického diskurzu označena jako velmi xenofobní, protože Milan Kundera se nostalgicky vracel k pojmu střední Evropa a ukazoval nejen že je civilizačně nadřazený východní Evropě, ale už tam byly implikace, že je západnější než Západ, protože zánik střední Evropy znamená zánik Západu, nebo že střední Evropa, obzvláště na přelomu 19. a 20. století, je nějaká laboratoř nebo výspa toho co můžeme označit za vrchol západní nebo evropský kultury jako takový.
Já bych chtěla připomenout dvě teze, které jsou dobrý na to jakým způsobem přemýšlíme o geopolitice 90. let. Jednu zformovala bulharská historička Maria Todorova, která použila termín balkanismus. Ona vychází právě z Kundery, ale potom se dívá na geografický diskurs ve střední Evropě. Jakým způsobem ve chvíli, kdy už se jedná o přijetí do Evropské unie a západních struktur, začnou o sobě mluvit státy střední Evropy jako xenofobní vůči východní Evropě. My jsme střední Evropa, my jsme civilizačně víc Západ než východní Evropa. A tyhle dva termíny… Přitom předtím to byl jenom východní blok a západní blok a najednou se od sebe strašně oddalují. Ona argumentuje, že to je užívaný i vůči Balkánu, že tam je civilizační zaostalost nebo naopak civilizační nadřazenost. Hodně je to spojený s poukazem na násilí a s nadřazeností tím že my jsme měli nenásilnou sametovou revoluci a rozdělení Československa, zatímco transformace ve velké části východní Evropy probíhaly násilně. V tomhle tady vznikla strašná nesolidarita ze strany západních státuu bývalého východního bloku, která je zřetelná dodnes, protože nikdy nevznikla nějaká…. Když se taky v disidentských koncepcích 70.-80. let objeví termín střední Evropa, tak strašně nostalgicky. To znamená je tady nostalgie po habsburské monarchii spojená s docela velkou mírou kulturního konzervativismu, který je stavěn oproti tomu modernizačnímu komunistickýmu projektu, který tady tu naši kulturu. Ale nevzniká žádná solidární vize budoucí spolupráce střední Evropy, která by pramenila z komunistické zkušenosti států východního bloku.
Tuhle tezi potom rozvádí historička Milica Bakić-Hayden a ona v souvislosti s tímhle zavádí ještě pojem, který to zpřesňuje: “nesting orientalisms.” Ten taky vychází ze Saidova konceptu orientalismu, teda stereotypizace východních zemí. A ona navíc říká že ve východní Evropě je typický orientalizovat cokoliv co je na východ, to znamená Češi orientalizujou Slováci, Slováci orientalizujou Ukrajince, Maďaři Rumuni, Rumuni já nevím Ukrajince, Bulhary, atd. V Jugoslávii to funguje stejně: Slovinci Chorvati, Chorvati Bosňáky, Bosňáci Srby. Je tam úplně zřetelná snaha se vesternizovat a vede to k tomu, že nejvýchodnější části východní Evropy potom mají pocit že jsou zapomenutý nebo civilizačně degradovaný z pozice střední Evropy. Teď se vracím 90-kám a svýmu dětství, pamatuju si ten dětský rasismus vůči Ukrajincům. Jak to bylo úplně automatický, že tam bylo spoustu ukrajinských lidí kteří sem přijeli za prácí, a bylo úplně automatický je brát za něco podřadního. Mám to spojený s touhle dobou, kdy bylo typický dívat se na lidi kteří tady fungovali v míň kvalifikovaných pracích xenofobně.
DB: Pohľad z Balkánu je iný, ide tiež o sebaľútosť… Hrá tam ešte rolu geopolitická hegemónia z ruskej a nemeckej perspektívy. Nemci tento región volajú Mitteleuropa, historicky bola veľká časť území napojená na Rakúsko a cez jazyk aj ďalej. Keď o nich hovoríme ako o strednej Európe, mne sa to spája s Mitteleuropou. No a pri východnej Európe sme zase ruské satelity. Balkán v druhej polovici 20. storočia má svoju tretiu cestu, kedy sa dokázali osamostatniť od týchto dvoch hegemónií a rozmýšľam o tom, aká je perspektíva voči nám.
KA: K tomu asi MM řekne víc, já bych jenom dodala k Mitteleurope. Ten termín byl po válce prakticky zakázaný, a proto i termín střední Evropa evokoval silnou německou mytologii, fašistickou střední Evropu nebo nárok na ovládnutí Němci. V českým politickým myšlení se dlouho mnohem víc mluvilo o mostě mezi Východem a Západem než o střední Evropě, protože střední Evropa pořád evokovala strach ze silný německý Evropy. A ve chvíli kdy se začne v disidentských diskuzích objevovat nostalgie po střední Evropě tak to je už začátek sedmdesátých let kdy se poprvé začne mluvit o sjednocení Německa což je taky dlouho tabu. Nějakým způsobem spolu koresponduje Mitteleuropa a náš národní, český a možná i slovenský, koncept střední Evropy.
U Jugoslavie, přesně. Tam je ještě nerovnováha že i země střední Evropy se dívaly během komunismu na Jugoslávii jako na něco víc západního. Tam se jezdilo pro západní zboží, byla spojená s možností volnějc cestovat, nebo i ekonomický koncepce byly diskutovaný jako vzor třetí cesty. Po celých těch 30-40 let Jugoslávie byla vnímaná jako progresivnější. Pak se to strašně rychle zlomilo.
anon.: V literatúre sa jej hovorí “okno na Západ.”
DB: A čo pohľad z Balkánu smerom na sever…
MM: Veľmi záleží na tom, o ktorej krajine hovoríme. Ja najviac poznám Chorvátsko a Srbsko. Tam je vzťah k Západu dosť iný. Balkanizmus, o ktorom hovorila Kristina, nie je len postsocialistický fenomén. Je dôležité podčiarknuť, že Maria Todorova to vystopovala minimálne od 19. storočia ak nie dlhšie. Je to západoeurópsky diskurz, a čiastočne aj balkánsky diskurz o samom sebe, ktorý má dlhú kontinuitu. Niektoré vnútorné rozdelenia v rámci Balkánu z pohľadu tohto diskurzu tiež majú dlhú kontinuitu. Chorvátsko a Slovinsko sú dlhodobo vnímané ako relatívne najviac stredoeurópska časť Balkánu. To bolo potom veľmi dôležité pri rozpade Juhoslávie, kde Chorváti a Slovinci to dosť využili pre to aby získali spojenectvá na Západe. Rakúsko a Nemecko boli prvé európske krajiny, ktoré uznali nezávislosť Slovinska a Chorvátska. Čiastočne práve na základe týchto dlhých historických súvislostí a pocitu, že tieto krajiny patria do nemecko-jazyčného stredoeurópskeho priestoru. To potom má za následok, že v Chorvátsku je naďalej vzťah vyjadrovaný k Západu veľmi pozitívny. Tu sa človek zriedkavo stretne so slavianistickým diskurzom. Napríklad, a to musím povedať že aj v Srbsku, ľudia sú dosť pobavení, keď im hovorím o panslavizme na Slovensku. Je to pre nich trochu smiešna a exotická myšlienka, oni jednoducho nemajú túto koncepciu. Sú si samozrejme vedomí lingvistického spojenia s inými Slovanmi, ale nejde to oveľa ďalej. Skôr si uvedomujú kultúrne a historické odlišnosti než podobnosti. A Srbsko naopak nemalo tieto spojenectvá so Západom v priebehu 90. rokov. Jeho spojencom sa stalo Rusko, čiastočne na základe náboženských, pravoslávnych spojení. Rusko tu samozrejme sleduje svoje geopolitické agendy, kde Srbsko a Srbi aj Bosna sú používaní ako nástroj. Tým pádom sa Srbsko snaží naďalej lavírovať.
Aj pod súčasným režimom, ktorý má kontinuitu s 90. rokmi a často sa delegitimizuje nacionalizmom, tak naďalej pokračuje v európskej integrácii, akurát to je nekonečný proces, ktorý stále nemá evidentný koniec. Zároveň sa ale stále snažia udržiavať väzbu na Rusko. Je tam prítomná Čína cez rôzne investície, ktoré sú mimochodom veľmi kontroverzné, lebo minulý rok sa ukázalo že v jednej čínskej fabrike dochádza v podstate k modernému otroctvu s vietnamským občanmi, čiže naozaj dosť brutálne praktiky. Je to tam stále viac nejednoznačné,najmä kvôli tomu, aké sú tam politické spojenectvá. Rusko naďalej podporuje srbských nacionalistov v Bosne, srbské nároky na Kosovo, atď.