IR: Chcela som sa ešte dostať k tomu, či sa vieme nejakým spôsobom poučiť povedzme od odborov v automobilkách, alebo úplne iných odvetviach, ktoré ale zároveň majú nátlakovú silu. Tým že ak nenastúpia, spôsobujú reálne straty zamestnávateľovi. Možno je treba uvažovať, zbierať nápady, čo je tá nátlaková sila umenia a kultúry a či vôbec nejaká je.
MV: Nátlaková, jo?
IR: … v tej paralele, že keď sa odborári voči niečomu búria, tak nenastúpia na zmenu, spôsobujú firme straty. Takže je tam dynamika moci. Teraz sa snažím premyslieť, možno je to falošná analógia, môžete ma hneď zabrzdiť, ale že či umenie a kultúra ma v rukách takéto nástroje?
MJ: Tak určite má. Mňa tiež napadlo, že nič nevystavíš… Necháš len prázdnu galériu.. Ale tým, že sme pod múzeom, tak som si uvedomila, že riaditeľka by bola odvolaná. Nechcem jej zle, mne na tom až tak nezáleží, že prídem o prácu, možno to je aj dobre. Pri liste, ktorý sme adresovali ministrovi, som pochopila, že na Slovensku sa to rieši tak, že sa odvoláva riaditeľ alebo riaditeľka, vymení sa za niekoho iného a tým je to vybavené.
MV: Tak asi jaký umění, jaká kultura… Tohle jsou taký abstrakta. Když Gustav Husák chtěl aby Karel Gott přijel a zpíval tak mu za to něco nabíd protože věděl že Karel Gott by zůstal v Německu, co bylo takový ohrožení pocitu společnosti. Dám takový protiklad… Když zavřeli Martina Jirouse tak to vadilo úzké skupině lidí který… nakonec z nich vznikla paradoxně Charta 77, ale to byla jenom shoda okolností že to opravdu takhle bylo. Já si nedovedu představit že by něco co má skutečně nějakou uměleckou pozici nebo potenciál svobodného světa a že kdyby to ten tvůrce nebo manažer zastavil, že by se proti tomu někdo, aspoň v Česku, ozval. Ale možná je zajímavý vrátit se k problematice proměny do roku 89 a teďko, je to taky zmíněný v tom textu, ale že my jsme přijali tu hodnotu, že svobodná kultura je něco automaticky dobrýho, že to přispívá k lepšímu, kvalitnějšímu životu atd. Myslím že to skutečně v roce 89 nejen u nás ale i v jiných předdemokratických zemích tak bylo, že umění bylo hodnotou která byla nejvíc diskreditovaná nebo poškozená tim systémem.
Ale během několika let se ukázalo že to vlastně není pravda. Kde se to, v čem se to dá dokázat? Jedině nějakou statistickou analýzou. Řekněme že tady vyrostlo plno galerií, je víc televizních programů, ale jestli to skutečně obsahuje nějakou kvalitativní změnu, to není tak úplně jasný.
Vznikl tady takovej pocit že po roce 89 skončily dějiny, zvítězila demokracie a ekonomický systém postavený na trhu, padla říše zla totalitární. V Čechách potom probíhala několikrát silná diskuse co to vlastně ten totalitární systém byl. A teďko jsme ve stavu jakéhosi věku nevinnosti. Zbavili jsme se dědictví nadvlády a teďka jsme v nevinným světě svobody. Všechno se otevírá, můžem cestovat kam chcem, můžem si koupit co chcem, ale ve skutečnosti se po těch deseti letech po revoluci ukázalo že to tak úplně není. Těch lidí na ulici je hodně. Myslím že v Bratislavě víc než v Praze. Když jsem se tady prošel centrem, tak mě to zaujalo…
Umění bylo symbolem svobody, která konečně mohla rozkvést, lidi si mohly dělat co chtěj, oni si skutečně částečně mohou dělat co chtějí ale má to nějaký konsekvence který se ukazujou i v umění ale ztrácí hodnotu kterou mělo před tím. Stalo se z něho umění který se produkuje, který se provozně zajišťuje, když grantuje a tak dále. Na umění bylo hezký, že je něco jinýho než to všechno okolo.
DB: To áno… neviem či to je špecifikum nášho regiónu východnej Európy alebo nie, ale v aj tých povedzme západnejších krajinách sa voľná tvorba stále berie ako verejná služba, platená z verejných prostriedkov, cez ministerstvá alebo fondy, ale stále nás platia v podstate daňoví poplatníci.
AR: Já nevím jestli se to takto společensky bere, celospolečensky.
MJ: U nás skôr nie.
DB: Ale keď sa pozrieme na zdroje našich platov, tak sú v podstate štátne.
AR: Ale myslím si že je tady tendence to trochu změnit, alespoň v Čechách. Spíš mám pocit že v rámci společnosti taková představa nepřevládá protože sice tady jsou nějaký zdroje který nám umožňují jakž takž fungovat ale když se podíváme – je klišé podívat se na Západ - ale je to dobrý příklad. My jsme se o tom bavili s Ivanou o Francii, jakým způsobem tam funguje podpora umělců nebo vůbec tvůrců, nejen výtvarných umělců, který mají garantovaný nějaký roční příjem a jakmile ho nedosáhnou protože ten rok nemaj takový zakázky, tak jim stát doplatí. Což je pro mě signál že tomu státu záleží na těch tvůrcích, záleží mu na nich ve chvíli kdy jim vypadnou příjmy kvůli koroně, kvůli tomu že jsou nemocný a tak dále. Tam se teďka trošku snaží jít koncepce statusu umělce kterej se má nějak formulovat ale už se formuluje tak rok a půl nebo dva roky. Myslim si že to není tak náročná věc že by se nemohla sepsat za pár měsíců ale prostě už se pár let formuluje. Ale co jsem chtěla spíš říct je, že u svobodný tvorby se zapomíná na to že byli přerušený… že to že jsme začali mluvit o svobodný tvorbě bylo i kvůli tomu že byly násilně přerušený strukturální kontinuity.
Když bych mluvila o Čechách tak se to týkalo majetku který měl Svaz českých výtvarných umělců a nadace… to byl fond a ten byl pak transformován do nadace, a svaz byl transformován do Unie českých umělců. Tam bylo v řádech stovek milionů korun, v hodnotě co měly nemovitosti, co měli taky v hotovosti a v dílech, materiálech, ateliérech atd. To všechno zmizelo, protunelovalo se a privatizovalo na základě legálních smluv, nikdo za to nebyl souzený tenkrát v letech 1992-93. Problém byl to že pojem svobodný tvorby měl nahradit todle zázemí který tady bylo do toho roku 89 a tam i tkví problém ve kterém jsme dneska že jsme zvlášť závislí právě na státních financích protože tenkrát to bylo tak že každej kdo byl ve svazu tak odváděl dvě procenta ze svýho tvorby buď kterou prodal nebo vystavoval a to odvedl do toho svazu a ten svaz pak byl schopnej financovat nějaký části, a tak dále.
DB: Takto je to aj v iných krajinách…
IR: Takto to bolo aj vo Fonde výtvarných umení na Slovensku.
MJ: Je to stále tak, nie?
IR: Nie, počas druhej vlny korony zrušili odvodovú povinnosť.