IR: Zohrali umenie a kultúra v 90. rokoch nejakú úlohu pri legitimizácii názoru, že štát je prekonaná inštitúcia?
MV: To by asi bylo na složitější a delší diskusi, ale myslím, že určitě. Nechci nikoho jmenovat, ale část kultury přispěla k hédonismu takzvané svobody. To, čemu se novinářsky říká divoká devadesátá léta, tak strašně divoký zas nebyly. Ono to s tím moc nesouvisí, ale říká se, že v Praze skončili šedesátiletý léta v roce 1990. To, co tady bylo po devětašedesátém zmražený a co všude jinde zmizelo, najednou na rok nebo dva přerostlo ve velký mejdan. Policie víceméně zmizela. Na Ministerstvu vnitra se báli, kdo má na koho někde nějaké údaje, takže kontrolní funkce státu zmizela. A vykradli banky, vytuneloval se Mánes. Mánes je jenom taková třešnička na dortu. Celý československý nebo aspoň český průmysl byl rozprodán. Lidé si ho koupili a nechali ho zničit. Ta doba byla vlastně v některých ohledech hrozná. Samozřejmě byly i pozitivní stránky, že se vydalo tolik knih, vzniklo tolik časopisů, divadla. Teď se přemýšlí o tom, jaké bylo v 90. letech umění, že po těch dvaceti letech se dá na to podívat z nějakého odhledu. No já k tomu nemám žádnou analýzu.