Nemusieť chodiť do práce

MV: Já jsem vyrůstal v situaci kde kultura a umění, ne ta do kterých jsme se nechtěli zabudovat ale ta jiná… nechtěli jsme být součástí státní kultury… tak ta prostě práce nebyla. To bylo jediná možnost jak se vyčlenit z toho systému. Umělec pokud měl nějakou školu tak dostal razítko do občanky a když ho pak perlustrovali?? tak mohl ukázat - já nemusím chodit do práce - v tom byla ta nadhodnota, ten bonus toho být umělec, jestli člověk nemusel chodit do práce. Jak si vydělal peníze, to už byla druhá otázka ale socialistická společnost vytvořila situaci kdy umělec stál v privilegovaném postavení vůči ostatnímu.. pracující inteligenci a dělnický třídě. Tady prostě byl umělec který nemusel mít razítko v občance a nemusel jít za katr když neměl razítko od zaměstnavatele.

DB: Slobodné povolanie…

MV: Tak svobodné povolání ano ale to razítko v občance bylo důležitý. Člověk byl kontrolovaný docela často když chodil po městě.

DB: Ty si ale nemal razítko…

MV: Já jsem neměl. Já jsem měl razítko normálně od nějakejch zaměstnavatelů ale já jsem neabsolvoval žádnou uměleckou školu takže jsem musel normálně vždycky dostat razítko do občanky.

IR: Vy ako jediný z nás máte priamu skúsenosť, že už v 90. rokoch ste boli aktívny v umení, v kultúrnej organizácii v rámci Nadace Hermit a rezidencií v Kláštore Plasy. Môžete popísať spôsob, akým prebiehali pozvania zahraničných umelcov, umelkýň, akým spôsobom a či boli vôbec honorovaní alebo nie, a či vy ste dostávali plácu. Alebo keď nie, tak osobná ale konkrétna otázka, na ktorú nemusíte odpovedať, ale z čoho ste žili?

MV: Těch otázek je tam hodně ale nechci tedy držet dlouho řeč. Ale abych to řekl krátce. Já jsem měl taky takovou privilegovanou možnost nebo postavení že jsem tu práci mohl dělat ve svém volném čase, že jsem se staral o děti v Amsterdamu a chodil jsem sice do takový černý práce ale to jsem chodil třeba jen jeden nebo dva dny v týdnu rekonstruovat byty a ten zbytek, když jsem se teda nemusel starat o děti, tak jsem prostě už se věnoval tomu že jsem připravoval první nebo druhý nebo třetí ročník akce která byla asi tisíc kilometrů daleko. To byla moje situace, která byla prostě štěstí že jsem nemusel chodit osm hodin pět dní v týdnu do práce.

A ty ostatní lidi kteří tam mohli přijet v těch letech, nebo v tom začátku od roku 92 do roku 95 tak nedostali nic zaplaceno. Nebo mohli přijet, měli zadarmo bydlení. Peníze který se podařilo první, druhý a třetí rok dostat tak ty padly na produkci katalogu. Od Princ Bernard fond jsem si vydindal?? nějaký peníze a potom od Ministerstva kultury třeba třicet tisíc nebo čtyřicet tisíc tak to šlo všechno do katalogu který byl základem k tomu aby se mohl udělat příští rok. A já jsem do roku 96 (nebo 95) kdy se podařilo získat podporu tří let z Pro Helvetie, tak jsem za to nedostal nikdy nic ale od tý doby kdy jsme dostali tuhle švýcarskou pomoc tak jsme potom ty peníze nějaký dostávali, třeba tři tisíce na měsíc. Plus lidi kteří tam pomáhali měli nějakej takovej plat.

DB: Tam je tiež zaujímavá rovina kontaktu Západu a Východu do Plasov… tam sa povedzme 50 ľudí vystriedalo za jedno leto, alebo aj viac, dosť veľa ľudí, a povedzme tí Holanďania, Nemci, Američania, tak… asi vnímali, že tá krajina prechádza nejakým prechodom, nie je tam vybudovaná infraštruktúra, takže žiadať nejaký honorár od miestnych by možno bolo až neetické. Ale boli západní umelci v situácii, že doma by za podobné veci boli zaplatení?

MV: To spektrum těch postů bylo od úplně neznámých lidí až řekněme známý jména a ty známý jména měli buď nějakou svojí podporu nebo dost peněz aby si to mohli dovolit, třeba na tejden nebo na čtrnáct dní nebo na déle, někam odjet. Cesta, plus to ubytování… Není na to jednoduchá odpověď ale jak jsem mluvil od začátku ta privilegovaná umělce že nemusí chodit do práce tak hrála svoji roli tady v tom. Nejen z Východu ale i Západu přijeli protože měli možnost svobodně cestovat. Některý tam zůstali třeba tři měsíce, něktorý jsme museli potom vyhodit. Prostě se o někoho starat kdo tam chtěl zůstat přes zimu…